O projektu

Projekt Nehodou to začíná má za cíl snižovat rizikové faktory v chování mladých účastníků silničního provozu s důrazem na vlastní odpovědnost, dodržování pravidel silničního provozu, seznamování s častými příčinami dopravních nehod a jejich následky v případě pochybení. Už samotný název projektu říká, že dopravní nehoda spustí řadu nepříjemností, a proto je vždy lepší nehodě předejít.

Realizační tým

Martin Bednář

Martin Bednář, DiS.manažer projektu a dopravní expert

„Můžeš-li pomoci, pak pomoz. Pokud ne, alespoň neškoď.“
— Dalajláma martin.bednar@dekra.com

Ivan Douda

PhDr. Ivan Doudapsycholog a drogový expert

„Nebereme humor dosti vážně.“
— Konrad Lorenz douda@dropin.cz

Jiří Doležal

Jiří Doležalmoderátor a průvodce pořadem

„Bez cihel není zeď, bez kapek řeka. I maličkost dokáže velké věci!“ dolezalvm@seznam.cz

Alan Mejstřík

Bc. Alan Mejstřík, DiS.záchranář a expert na poskytování přednemocniční péče

„S rozumem a odvahou.“ alanmejstrik@seznam.cz

Ondřej Rechner

Ing. Ondřej Rechnerdopravní expert

„Každý je důležitý... nebo možná spíš každý má na to být důležitý.“ ondrej.rechner@gmail.com

Markéta Marynčáková

Markéta Marynčákovákoordinátorka projektu

„Život se má prožít, ne přežít!“ marketa.maryncakova@dekra.com

Zabýváme se problematikou rozptýlení mobilním telefonem, dodržování bezpečné vzdálenosti a rychlostních limitů, používání bezpečnostních pásů i správnému technickému stavu vozidla. Upozorňujeme na nebezpečí užívání návykových látek ve vztahu k řízení a na každé přednášce simulujeme poskytnutí účinné první pomoci po autonehodě.

Video o projektu

Epilog

To sobotní ráno na výjezdové základně pražské záchranky bylo velmi ospalé. Venku bylo vlahé jitro a každý z nás někde pospával – v ložnici, v křesle u televize, na terase… Klid netrval dlouho. Asi v osm hodin se rozezněl výrazný zvukový signál každému z nás na pageru – pípípípípípípí. Co je sakra…? Informace zněla: Točná, DN++, tedy vážná dopravní nehoda.

Svižně jsme vyrazili v našem žlutém Mercedesu Sprinter, majáky blikaly, siréna nebyla potřeba, ulice byly liduprázdné. Odbočili jsme z Komořan směrem na Točnou. Vede tam strmá, úzká silnička plná ostrých serpentin. Hned při vjezdu do lesa jsme se ocitli v mlze. Bylo vidět tak na metr, jeli jsme téměř krokem v absolutním tichu.

Poslední serpentina, výjezd z lesa. Mlha skončila, jako když utne, modré nebe, azuro. Začal jsem tušit, co se asi stalo. Auto jelo krok sun krok mlhou, a když přišla rovinka a světlo, řidič to oroštoval a vyrazil kupředu. Na kraji vesnice ale čeká ještě jedno esíčko. Tam jsme ho uviděli. Bílého žigulíka, přesněji Ladu 1500, vraženou do zdi nějakého stavení a na střeše. Do ticha se začalo ozývat sténání a naříkání.

Na místě jsme byli s parťákem tak 8–10 minut sami, než přijeli další kolegové. V autě byli vidět tři mladí kluci. Kolem auta chodil zkrvavený a zmatený ještě jeden. Parťák se pokoušel dostat k těm ve voze, já chtěl uložit v sanitce toho potácejícího, který vypadal nejméně zraněný, a vrátit se na pomoc kolegovi. Během pár minut ale i u mého zraněného nastoupilo bezvědomí. Věděl jsem, že mně nikdo nepomůže, stejně jako já nepomůžu kolegovi. Dýchací cesty, ventilace, zajištění vstupu do cévního řečiště, důkladná zevní prohlídka a imobilizace, monitorování životních funkcí, hrazení krevních ztrát. Co se dělo venku, kdy přijeli další kolegové, hasiči, jsem nevnímal. Později přišel náš lékař, převedli jsme pacienta na umělou plicní ventilaci a řešilo se, jak ty čtyři pacienty rozdělit do pražských traumacenter.

Toho mého jsme nakonec přeložili do vrtulníku, který mezitím poblíž přistál. Neměli jsme tedy koho odvážet a zůstali jsme na místě sami. Seděl jsem na schůdku sanitky, vyléval pot z latexových rukavic, za mnou ještě probíhala bitva o život – sanitka s rozházenými šuplíky a poličkami, válející se obaly od pomůcek a infúzí, zkrvavená nosítka i podlaha. Slunce svítilo a já přemýšlel o tom, jak ta celá nehoda i její následky byly zbytečné. Před očima jsem měl starý zkorodovaný vůz bez moderních bezpečnostních prvků, jediný prvek – pásy nikdo z cestujících nepoužil, zbytečná frajeřina, nepřiměřená rychlost, pravděpodobný alkohol, nepozornost a nezvládnutí řízení. Pocit zodpovědnosti za život kamarádů v autě ale přítomen nebyl.

Udělali jsme, co jsme mohli. I v pražských traumacentrech dělali, co mohli. Přesto to slunečné sobotní dopoledne zazvonili ve čtyřech rodinách policisté, aby maminkám a tatínkům oznámili, že jejich dítě, které milovali nade všechno na světě, se už domů nevrátí. Poprosili je, aby s nimi jeli provést identifikaci, a zbytek svého života si tak nesou vzpomínku prázdného pohledu svých mrtvých dětí.

Když mně Martin zavolal s nabídkou účasti v preventivním programu pro mladé řidiče Nehodou to začíná, nebylo co řešit. Bylo mi líto mladých lidí, majících celý život před sebou, které možná nikdo nevaroval, že fyzika platí vždy. Možná by ve fyzice místo ohraných příkladů mohla dojít řada na fyziku běžného života, tedy i na fyziku na silnicích. Ti tři z auta by možná žili, protože by věděli, že jet s opilým, unaveným a frajeřícím řidičem se nevyplácí. Nebo by kamarádovi vzali klíčky a všichni by se prošli spolu tichým, vonícím ránem.

Bc. Alan Mejstřík, DiS.
zdravotnický záchranář ZZS hl. m. Prahy