Projekt Nehodou to začíná má za cíl snižovat rizikové faktory v chování mladých účastníků silničního provozu s důrazem na vlastní odpovědnost, dodržování pravidel silničního provozu, seznamování s častými příčinami dopravních nehod a jejich následky v případě pochybení. Už samotný název projektu říká, že dopravní nehoda spustí řadu nepříjemností, a proto je vždy lepší nehodě předejít.
Zabýváme se problematikou rozptýlení mobilním telefonem, dodržování bezpečné vzdálenosti a rychlostních limitů, používání bezpečnostních pásů i správnému technickému stavu vozidla. Upozorňujeme na nebezpečí užívání návykových látek ve vztahu k řízení a na každé přednášce simulujeme poskytnutí účinné první pomoci po autonehodě.
Epilog
To sobotní ráno na výjezdové základně pražské záchranky bylo velmi ospalé. Venku bylo vlahé jitro a každý z nás někde pospával – v ložnici, v křesle u televize, na terase… Klid netrval dlouho. Asi v osm hodin se rozezněl výrazný zvukový signál každému z nás na pageru – pípípípípípípí. Co je sakra…? Informace zněla: Točná, DN++, tedy vážná dopravní nehoda.
Svižně jsme vyrazili v našem žlutém Mercedesu Sprinter, majáky blikaly, siréna nebyla potřeba, ulice byly liduprázdné. Odbočili jsme z Komořan směrem na Točnou. Vede tam strmá, úzká silnička plná ostrých serpentin. Hned při vjezdu do lesa jsme se ocitli v mlze. Bylo vidět tak na metr, jeli jsme téměř krokem v absolutním tichu.
Poslední serpentina, výjezd z lesa. Mlha skončila, jako když utne, modré nebe, azuro. Začal jsem tušit, co se asi stalo. Auto jelo krok sun krok mlhou, a když přišla rovinka a světlo, řidič to oroštoval a vyrazil kupředu. Na kraji vesnice ale čeká ještě jedno esíčko. Tam jsme ho uviděli. Bílého žigulíka, přesněji Ladu 1500, vraženou do zdi nějakého stavení a na střeše. Do ticha se začalo ozývat sténání a naříkání.
Na místě jsme byli s parťákem tak 8–10 minut sami, než přijeli další kolegové. V autě byli vidět tři mladí kluci. Kolem auta chodil zkrvavený a zmatený ještě jeden. Parťák se pokoušel dostat k těm ve voze, já chtěl uložit v sanitce toho potácejícího, který vypadal nejméně zraněný, a vrátit se na pomoc kolegovi. Během pár minut ale i u mého zraněného nastoupilo bezvědomí. Věděl jsem, že mně nikdo nepomůže, stejně jako já nepomůžu kolegovi. Dýchací cesty, ventilace, zajištění vstupu do cévního řečiště, důkladná zevní prohlídka a imobilizace, monitorování životních funkcí, hrazení krevních ztrát. Co se dělo venku, kdy přijeli další kolegové, hasiči, jsem nevnímal. Později přišel náš lékař, převedli jsme pacienta na umělou plicní ventilaci a řešilo se, jak ty čtyři pacienty rozdělit do pražských traumacenter.
Toho mého jsme nakonec přeložili do vrtulníku, který mezitím poblíž přistál. Neměli jsme tedy koho odvážet a zůstali jsme na místě sami. Seděl jsem na schůdku sanitky, vyléval pot z latexových rukavic, za mnou ještě probíhala bitva o život – sanitka s rozházenými šuplíky a poličkami, válející se obaly od pomůcek a infúzí, zkrvavená nosítka i podlaha. Slunce svítilo a já přemýšlel o tom, jak ta celá nehoda i její následky byly zbytečné. Před očima jsem měl starý zkorodovaný vůz bez moderních bezpečnostních prvků, jediný prvek – pásy nikdo z cestujících nepoužil, zbytečná frajeřina, nepřiměřená rychlost, pravděpodobný alkohol, nepozornost a nezvládnutí řízení. Pocit zodpovědnosti za život kamarádů v autě ale přítomen nebyl.
Udělali jsme, co jsme mohli. I v pražských traumacentrech dělali, co mohli. Přesto to slunečné sobotní dopoledne zazvonili ve čtyřech rodinách policisté, aby maminkám a tatínkům oznámili, že jejich dítě, které milovali nade všechno na světě, se už domů nevrátí. Poprosili je, aby s nimi jeli provést identifikaci, a zbytek svého života si tak nesou vzpomínku prázdného pohledu svých mrtvých dětí.
